Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Panoval tam chlad a ticho bez přívlastků

Před dvaceti lety jsem byla nucena podstoupit operaci.  Takovou, o kterých se říká „to vám odoperuje vrátnej“.

Pořád vidím nad sebou ujíždět nemocniční chodbu, za okny tušit krásný srpnový den. Já jen pod prostěradlem a nakonec projíždím pod nápisem  „Operační sál“.

Vnímám tlumené světlo, ale premedikace už to začíná pěkně rozostřovat. Kolem je ticho – vlastně ne.  Tým se tiše domlouvá a ke mně zdáli zaznívá: „Tak už jen natáhněte ruku a dobrou noc.“ Poslední je pocit chladu pod zády.

Předtím jsem měla strach, že to bude trvat věčnost, než se dostanu na sál, na operační stůl a než mě uspí. Nemám ráda před důležitými okamžiky dlouhé hovory ani prodlevy. Nemám ráda „klepání po rameni“ a řeči o tom, jak to dobře dopadne.

Všechno jsem s chirurgem – tedy on se mnou – probrali předem. Teoreticky jsem věděla, do čeho jdu a on věděl, co ho tam může čekat. Oceňovala jsem jeho klidný věcný přístup i upozornění na rizika. Neměla jsem potřebu to probírat s nikým jiným, protože v konečném součtu jsme na ten problém byli sami (ne nezapomněla jsem na další členy operačního týmu, ale dovolím si je z toho na chvíli vynechat).

Pak nastává nové „ráno.“ V pokoji je ticho. Je mi hrozná zima, což je v srpnu divné. Okýnkem na mě kouká sestra a za dvě vteřiny je u mé postele. Usmívá se. Neptá se, jak mi je.  Asi je to na mně vidět a stejně nemůžu mluvit.  Pusa mě ještě neposlouchá. Hladí mě po vlasech a říká, ať zkusím ještě usnout, že každá hodina dělá zázraky. Oči se mi klíží, ale ještě cítím, jak na mně přistává další deka. Každou vteřinou je mi tepleji, a když se po několika hodinách probouzím, je mi celkem dobře.

Otáčím se, protože právě přivezli dalšího odoperovaného pacienta. Je modrý.

„Taky jsem byla modrá?“ Ptám se asi zbytečně. Sestra přikyvuje a zručně napojuje toho chudáka na přístroje. Z obou z nás vedou hadičky, mně navíc z nosu.

Odpoledne přichází operatér: místo hodinky práce jsem jim dopřála tři. Vysvětluje mi, co bude dál, ale pro mě je důležitá věta: teď je to na vás. Když se budete řídit mými radami, budete brzy fit.

Ano. Věřím mu bezpodmínečně, a tak pochoduju už druhý den po chodbě s hadičkou v nose (končící v žaludku)  a lahvičkou s fujtajblovým obsahem v ruce. Je tam ticho. Návštěvníci do téhle části nesmějí. Občas vykoukne sestra, zda pochoduju a nehroutím se někde u stěny. Všechny sestřičky jsou vlídné a usměvavé a mně to dělá líp než všechny medikamenty.  Moje pochody se stále prodlužují. Od toho prvního, asi minutového až po půlhodinové.

Místo obvyklých tří týdnů jdu domů za deset dní. Prý jsem v tom smyslu exot, což mi zrovna v tomhle případě nevadí.

Je za tím profesionalita všech, kteří se o mě starali, důvěra a celková atmosféra v nemocnici. V neposlední řadě ale pověst té nemocnice jako instituce, ve které jde o pacienta. Jsem přesvědčená, že tohle všechno je dílo tehdejšího primáře oné nemocnice, který dlouhodobou prací vybudoval tým podle svých představ. Občas jsme spolu o tom mluvili. Já o svých prvotních obavách, on o tom, jak těžké je někdy udělat z mladého lékaře dobrého lékaře tak, jak tomu pojmu rozumí on.  

Dodnes jsem vděčná té nemocnici za život (že visel na vlásku jsem se dozvěděla až později), ale bohužel si také pamatuju na několik spolupacientů, kteří byli na nemocniční péči neustále naštvaní. Nic jim nebylo dost dobré a na sestry i lékaře byli hrubí. Kdyby i oni měli popsat své dojmy z toho pobytu, nejspíš by to viděli úplně jinak než já. Naneštěstí jsou tihle lidé slyšet daleko víc a pro média jsou zajímavější. Nemyslím, že naše zdravotnictví je perfektní, protože nic není perfektní. Můžeme však aspoň přispět k tomu, aby bylo lepší. Co bohužel neovlivníme je to, jak se tématu medicíny chápou média, a to od stupidních seriálů po zaručeně objektivní reportáže.  Tolik sladkobolnosti na jedné straně a prvoplánového negativismu na straně druhé! Naštěstí je možno – a nutno - to brát s rezervou.

Tímto článkem vzdávám hold nemocnici v městě N. a bývalému panu primáři Drahoňovskému, jakož i všem, kteří se zasloužili o to, že jsem ještě tady. Pokud vám nadpis připomněl jiný text, nemýlíte se a jde o podobnost čistě záměrnou.

 

 

Autor: Věra Sýkorová | pátek 13.11.2015 18:39 | karma článku: 24,13 | přečteno: 1019x
  • Další články autora

Věra Sýkorová

Lednová idyla

Je leden, venku je zima, což se někomu líbí a to dokonce do té míry, že jezdí do hor, kde je ještě větší zima a taky sníh

1.1.2016 v 10:06 | Karma: 5,08 | Přečteno: 103x | Diskuse| Ostatní

Věra Sýkorová

Na cyklostezce

Naše polabské městečko před pár lety se připojilo k těm mnohým, která se mohou pochlubit vnitroměstskou cyklostezkou, přesněji řečeno několika cyklostezkami. Ty se vyznačují jedinečnou vlastností a to, že vedou odnikud nikam.

28.9.2015 v 20:00 | Karma: 11,54 | Přečteno: 673x | Diskuse| Ostatní

Věra Sýkorová

Manifesty

Kdysi se mi dostal do ruky "Manifest muže". Nevím, kdo je jeho autorem a jestli porušuji nějaká autorská práva tím, že ho tady uvádím. "Manifest ženy" pod ním je ale moje dílo a vyjadřujte se k němu podle libosti. Prosím ty, kteří berou všechno doslova, aby to pro jednou zkusili jinak.

31.8.2014 v 7:54 | Karma: 8,26 | Přečteno: 320x | Diskuse| Ostatní

Věra Sýkorová

Úvaha o úvahách

Za dob mé povinné školní docházky bylo mnohé jinak: Ti, kdo vynechávali v diktátech písmena a dopouštěli se jiných hrubých chyb, byli líní nebo blbí (případně obojí). Učitel měl vždycky pravdu, zejména tehdy, když ji neměl.

29.8.2014 v 14:26 | Karma: 7,44 | Přečteno: 203x | Diskuse| Osobní

Věra Sýkorová

Problémy s výtvarným vyjádřením

Na základní škole jsme měli povinnou výtvarnou výchovu, která na mě bezpochyby zanechala stopy v podobě neschopnosti něco namalovat či nakreslit. Stalo se to asi tak, že jsme někdy v páté třídě měli namalovat domek babičky ze stejnojmenné knížky Boženy Němcové, který jsme předtím navštívili.

23.8.2014 v 20:31 | Karma: 9,18 | Přečteno: 272x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí

19. května 2024

Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  22:06

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické

18. května 2024  20:36,  aktualizováno  21:41

Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...

  • Počet článků 13
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 487x
Jsem manželka, matka, tchýně, učitelka - to vše v jednom. Ostatní vám snad napoví mé texty.